Jak jsem poznala Cherry
Nedávno se mě, když jsem se Cherry opouštěla pakrur, někdo ptal - víš jak se pozná veselej cyklista? má mouchy mezi zubama :-) na to jsem dotyčnému stihla sdělit, že NESLYŠÍM, protože mám zalehnuté uši :-)
Dlouhou dobu jsem byla přesvědčená, že neexistuje nic horšího než Sorry. To jsem ještě netušila, že do mého života vstoupí úplně to stejné, akorát v menší a tmavší verzi... když jsem se Cherry najela náš historicky první křížek, křuplo mi za krkem se slovy "ty vole..."
A tak začala naše společná pakrurová kariéra. Bez rukavic už "to" ani nezkouším, ruce rozervané od zarážek od otěží byly na denním pořádku, když měla "svůj den", čemuž z Radkou říkáme, že se TURBO zapnulo buď bezprostředně po okrokování, nebo až při prvním nacválání, se mi stávalo, že jsem po půl hodině ježdění dostala křeč do sanice (nebo nevím jak to nazvat, takový ten pocit když máte hrůzou sevřené čelisti)
Často se mě lidi ptají : "a nebojíš se, když najíždíš to toho dvojskoku?", načež já popravdě odpovídám: "nevím, já zavírám voči", případně odpovídám že už mám otupělé smyslové vnímání strachu. Tik v oku a třes v rukou bezprostředně po dokončení parkuru přičítám tomu, že si na sebe ještě musíme zvyknout :-)
Na parkurech Cherry často běžně předvádí svůj DVOJTAKT ( buď krok nebo trysk, nic mezi tím) pak se nemůžu divit, že CVALOVÉ skoky v distancích a kombinacích nevycházejí :D
Pak ještě občas nastává druhá fáze, a to už jednou zmíněné TURBO, při kterém už není (při nadzvukové rychlosti tryskového bojového
letounu) v silách
jezdce dodržet předepsaný kurz parkuru.
"vynechal jsi šestku..." "kecáš...já měla dojem že tu jsme skočili..." "neeee" :D
Na posledních závodech Cherry zase překonala svůj osobní rekord v čase, ve kterém jsme
"prosvištěly" dráhou... asi za 20 vteřin, předepsaný byl 80
když pominu to, že průběh parkuru si nepamatuju, lidé slyšeli jen tlumené
"ku*va...ku*va...." přehlušené
koňovým "chrrrrrrrrr grrrrrrrrrr".... a písek odlétávající až nad hlavy
diváků... a i odborník žasne, JAK proboha, ten
kůň z rychlosti 900m/minutu stíhá krčit nohy ....
Jednou jsem viděla v televizi na Eurosportu nějaký pořad, o Meredith Michaels Berbaum, a ona tam hrozně hezky mluvila o svém koni, o Shutterflyovi. Zůstala jsem koukat na obrazovku s hubou otevřenou, opravdu se spodní čelistí asi o 15 cm níž než obvykle. Meredith vyprávěla, jak je Shutterfly při ježdění problematický, že mnoho jezdců se ho snažilo zlomit a předělat... a nikomu se to nepodařilo. Pak na něm začala jezdit ona, zezačátku se ho taky snažila předělat k obrazu svému, ale pak přišla na to, že to nejde, a říkala : "nechala jsem ho takový, jaký je..."
Prý se ji její jezdečtí kolegové smáli, a dobírali si ji, že kůň není přiježděný atd... a ona jim říkala jen : "jen se smějte, až budete při dekorování stát za mnou, tak se smát přestanete..."
A taky že jo. Shutterfly se stal nejlepším koněm všech dob v parkurovém sportu.
Nebo Ratina Z, která (mimochodem) taky byla prakticky nejezditelná, a žádný jezdec si s ní nedokázal poradit, až teprve přišel Ludger Berbaum , který jediný ji nechal takovou jaká je, a nesnažil se ji zlomit. (Taky mě úplně dostalo a rozsekalo tohle video : http://www.youtube.com/watch?v=DEf00C47vqA,
u kterýho mi šly až slzy do očí, zobrazuje úspěchy Ratiny Z, která vyhrála snad úplně všechno co mohla, stylem, ze kterýho šel mráz po zádech. Ano, bylo to kamikadze, ale jezdec ji nechal.... nevím co říká jezdec v úvodu, se svojí mizernou němčinou dokážu idenfitikovat pouze "danke für deine..." (asi že děkuji za to, že jsi) do toho hraje anglická písnička: "víš, já jsem speciální, ale úžasná..."
Jako Cherry.