ROZKAZ ZNĚL JASNĚ :-)
ROZKAZ ZNĚL JASNĚ – NEPROJEDOU
Situace: Jedu lesem, kochám se panoramatem okolní krajiny, a vtom na zemi uvidím asi 10 hříbků.
Tady je nutno zdůraznit, že tato situace zásadně NIKDY nenastane, když sedím na hodném koni, ale VŽDY, když zrovna sedím na Zrzkovi, ze kterýho nejde slézt, protože pravděpdobnost, že bych pak obtěžkána houbama znova nasedla, je cca 4%. (tj. jako počet buzerantů).
Takže stojím před zásadním rozhodnutím, (které v duchu okomentuju „do prdele práce“), a v rychlosti bilancuju CO TEĎ.
Protože jsem realista, co o veškeré iluze přišel ŽIVOTNÍMI ZKUŠENOSTMI, je mi jasné, že i kdyby už se nějakou souhrou dobré konstelace hvězd stalo, že bych i s houbama nasedla, tak by je ten kretén (co by okamžitě poznal MIMOŘÁDNOST situace :D), rozmačkal do tří minut prvním hrbákem.
Takže dilema. Slzy v očích.
Nakonec vítězí zdravý rozum (...nedá se nic dělat Ludmilo...)
Místo si ZAPAMATUJEŠ, s tím, že se tam pro to vrátíš osobákem, jen co toho idiota, kterýmu bys momentálně nejraději namlátila stovku hřebík do lysinky, doma odsedláš.
…………………………………………………………………………………………………………
Jenže jet autem do lesa pro houby napadá běžně většinu lidí.
Takže lesy plné aut, auta stojí nadrzo zaparkované v každé zátočině lesní cesty… zcela logicky uvádí do aboslutního nepříčetnosti místní myslivce, jelikož podle zákona s autem do lesa vjet nesmíte, pokud nemáte povolení.
Nejdůležitější bod celé akce, je tedy NEPOTKAT myslivce, konkrétně jednoho nejmenovaného, který TO prožívá ještě víc, než kolik mu ukládá fuknce a zákon :D
Takže já, v očích smrt, na sedadle spolujezdce obří koš… jedu na trojku polní cesou k lesu, až podvozek drhne, otáčky řvou, protože za mnou jedou další tři auta, nadšených houbařů, a já tam samozřejmě chci být kurva první. Ale říkám si – klid, Ludmilo, na rozdíl od toho plešouna v Oktávce za tebou, TY VÍŠ KDE ty houby jsou, on je teprve bude hledat… a ten modrej Peugeot je ještě daleko, a pak ty dvě další auta, co vyjížděj ze zátočiny TŘEBA VŮBEC nejedou za tebou :D
Pro jistotu přidávám na otáčkách…
…jenže zákon schválnosti je zákon schválnosti, takže v momentě, kdy se chystám zabočit na pěšinku, tam stojí ON. Ruce v bok, pohled Jackieho Chana před arénou.
Zastavuju auto, ulevuju si tichým „kurvadrátem“, a to už muž lesního zákona ťuká na okýnko.
„…Kam jedete?“ (mračí se).
Než se stačím nadechnout, a rozhodnout se, jestli nejprve pozdravit, nebo rovnou odpovědět na otázku, Jackie zrudne a pokračuje:
„…máte povolení?... víte že v lese bez povolení nemáte co pohledávat?!“ (začíná zvyšovat hlas).
„….však já taky nejedu do lesa…“ (na mě NEBUDE nikdo zvyšovat hlas).
Takovou odpověď Jackie zřejmě nečekal, protože překvapeně zamrká očima:
„…a kam teda jedete, s tím košíkem?“ (sakra košík, do háje…příště takový věci zásadně DO KUFRU!)
„….jedu jen tady, na konec cesty, tam nechám auto, a pokračovat budu pěšky…“ (člověk musí být suverén, i když lže jak když tiskne).
Jackie chvilku mrká očima… …. „….no…jen aby….“
Vykloním hlavu z okýnka: „…. Vypadá snad tohle auto jako terénní, s náhonem na všechny 4 nebo jako auto co k tomu všemu má navíc ještě třeba uzávěrku diferenciálu?“
Chlapovi spadne čelist…. vyděšeně se podívá nejprve na mě, a pak na obouchanej Renault Laguna, pak znovu na mě… a v tento moment zapomíná svoji naučenou řeč.
…zatímco já pokračuju: „…jak jste si jistě všimnul, toto je osobní automobil, s nízkým podvozkem….“
Chlap nasucho polkne, chce něco říct, ale já ho nepouštím ke slovu: „….a vypadám snad já, jako blbá blondýna, co má řidičák 14 dní, a co se právě chystá zašprajcovat o první kořen, aby mě pak z lesa tahali traktorem?“¨
„…. Eh…heh… no ale většina lidí jezdí až do lesa…a já pak…“
Jackie na mě hledí úplně konsternovaně a zděšeně.
„….anebo dvěma traktorama?“
Následuje další „…eh….“
Zatímco já se vykloním z otevřeného okýnka: (jelikož cesta do lesa končí slepým ramenem) „….anebo vám připadá, že vypadám jako někdo, kdo s tímhle umí couvat?“
„….já ….já…. …. Jeďte….“
:D
Byla jsem jedné auto, celkem ze čtyř, které pustil do lesa. Ostatní se museli vrátit. :-)
