Těžko na cvičišti, přetěžko i v boji
Z tréninkových hodin (Alles gute, meine beliebt Helmut) :
„Je přistavenej moc...“
„Je přistavenej málo...“
„vypadává ti plecí ven… dávej si na to pozor“
„…plec vypadává dovnitř… Lído do prdele, teda… ještě ani jednou jsi ten oblouk neprojela správně“
„…já vím…“
„…je dobře že to víš… tak s tím něco dělej“
„…snažím se…“
„…není to vidět“ ( :D :D není nad upřimnost)
….
„ … ach můj bože Lído, jak pak chceš ten obrat najet, až budeš muset z toho obratu najet kombinaci, když ty nejsi schopná ho projet ani normálně?“
„..nevím…asi blbě?“
„… všechno je to o tom nájezdu, celý přivedení koně ke skoku bude jen o tom, jak projedeš tady ten…tady TENHLETEN…“ (nohou už dost vztekle čáruje do písku rýhu) „…oblouk“
„…hmm…“
„…tak znova…“
…
„…NEPŘISTAVUJ ji tolik! V těle! V těle toho koně ohni! Hlavu jen mírně… “
Jenže kůň má dneska „seru na vás na všechny den - mám vás na háku jako ostatně vždycky“ (Necelých 180 cm KVH a necelých 800 kg živé váhy, s tak neskutečně obrovskou sílou, a s držkou takovou, že kdyby chtěla, tak jedním pohybem na té hubě na štajgru odtáhne tři stokilové, nohama o obrubník zapřené chlapy).
„…ještě ani jednou to nebylo správně... pojď tady za mnou na kruh“
(jdu, jak zpráskanej pes .... "šajze...šajze pferde :D :D " ).
Trénink končí tím , že ze mě stříká pot, hůř než z koně.
Ale konečně byl obrat projetej správně.
A trenérovo : „no vidíš to…že to jde…“ hřeje, hřeje, zatraceně hřeje na duši (a oběšení na sisálu z nejhlubšího lidskýho zoufalství odložím až po dalším tréninku).
:-)))