Už zase skáču přes kaluže
Jmenuje se Cherry. Kombinace Topase-8 a Časpala. Je malá, je hnědá, ušklebená, a když jsem ji poprvé uviděla, bylo mi k ní řečeno jen to, že skočit sice umí, ale že se hrozně špatně vodí na skoky, a že na ní momentálně nemají jezdce. A jestli bych to s ní nechtěla zkusit.
... když jsem se Cherry najela náš historicky první křížek, křuplo mi za krkem se slovy "ty vole..." :-) a hledala diplomatické slova, jak oznámit majitelce, že „…tohle asi fakt ne…nezlobte se…“
Jen zcela upřimná Radky věta: „…já bych si tak strašně přála tuhle kobylku vidět na kolbištích, když už na ní nemůžu jezdit sama, tak aspoň být hrdá na to, že jí můžu fandit z tribuny…“ mě přiměla (i přes moje úpně první rozhodnutí – bože já slezu a už nikdy se v téhle stáji neobjevím), přijet znova. A znova. A znova.
První pokusy o tréninky probíhaly naprosto katastrofálně, malá drobná kobyla mě neskutečným způsobem vozila jak se jí zachtělo, jako špinavé prádlo a jakýkoli pokus o korekci rychlosti, byl úplně marný. Zametla se mnou kdykoli chtěla.
Nutností byly rukavice (jeden čas jsem přemýšlela i nad svářečskýma :D ), protože ruce rozervané od zarážek od otěží byly na denním pořádku, když měla "svůj den". S Radkou jsme tomu říkali TURBO, které se zapínalo buď bezprostředně po okrokování, nebo v lepším případě až při prvním nacválání. Často se mi stávalo, že jsem po půl hodině ježdění dostala křeč do sanice (z třiceti minut nafest hrůzou sevřených čelistí), chtělo se mi brečet a vzdát to, říct Radce ať se nezlobí, že na tohle prostě nemám...že Cherry je mezi skokama tak strašně špatně voditelná (až neovladatelná), že tohle je i na můj, oproti ostatním lidem dost posunutý pud sebezáchovy, DOST. A že mě prostě při nájezdech na skoky zachvacuje paralýza hrůzou, co bude, až jednou v té rychlosti nevyjde odskok. A že s tímhle přece nemůžu do parkuru…
No…a tak nějak začala naše společná sportovní kariéra. Já a cosi chrochtající, vztekající se, pode mnou. S neuvěřitelným odpichem, ale taky úplně příšernou voditelností.
Několikrát se mě, když jsem se Cherry opouštěla kolbiště, někdo ptal - víš jak se pozná veselej cyklista? Má mouchy mezi zubama :-) Na to jsem dotyčnému stihla sdělit, že NESLYŠÍM, protože mám zalehnuté uši :-)
Často se mě lidi ptali : "...a nebojíš se, když najíždíš to toho dvojskoku?", načež já popravdě odpovídala: "...nevím, já zavírám voči".
Tik v oku a třes v rukou bezprostředně po dokončení parkuru jsem brala jako nedílnou součást, že holt nic není ideální. A že člověk nesmí být cíťa. Stejně tak, že nad oxerama většima než 120 cm, přestávaly fungovat moje základní životní funkce, jako dech a tep :-)
Na parkurech Cherry často běžně předváděla svůj DVOJTAKT ( buď krok nebo trysk, nic mezi tím).
Občas nastala druhá fáze, při které už někdy nebylo (při nadzvukové rychlosti tryskového bojového
letounu) v silách jezdce dodržet předepsaný kurz parkuru.
"...vynechala jsi šestku..."
"…já měla dojem že tu jsme skočili..."
"neeee" :D
A tak jsme si na sebe asi zvykli. Já na ni a ona na mě .
Hned druhou sezonu jsme šly naše první společné S, a tím splnili Radky sen. Měla slzy v očích když jsme parkur opouštěly... Následovaly 4 krásné sezony, kdy jsem měla tu čest jezdit na jejím hřbetě, a několikrát vést kolečko vítězů.
I když Cherry nebyla jednoduchá, jezdit na ní nebylo snadné, častokrát byla "na zabití", z jejího projevu v parkuru kvůli její špatné ovladatelnosti šel mráz po zádech….přesto to byl kůň , co s neskutečnou odvahou šel do všeho, s obrovským srdcem závodníka, jaký jsem do té doby nepoznala… a po celou dobu těch 4 sezon, moje pravačka na krku koně jen chválila. Občas až s údivem, jak ten kůň je úžasnej.
Vím, že jsou situace v životě, kdy poděkovat nestačí. Tohle je jedna z nich.
A nechci aby to znělo jako klišé.
Byť to DÍKY je určený zvířeti. Zvířeti, které mělo nálepku „magor“ , ale i přes to (a možná právě proto) byla to nejlepší, co mě kdy potkalo.
Nikdy bych nevěřila, že toto povídání neskončí větou: děkuju, Cherry.
Děkuju, že jsem mohla jezdit na Tvém hřbetě, protože i přes Tvou velice specifickou povahu, jsi byla nejlepší kůň, na kterém jsem kdy měla čest jezdit :-)
Bohužel to takhle nekončí.
Bohužel do Tvého života přišla nemoc, se kterou jsi se statečně prala už loni v létě, a všichni jsme doufali, že už to bude dobrý, bohužel, nemoc se vrátila, a letos přes zimu to vyústilo do stavu, který už není řešitelný, a bude nutná operace.
Operace, kterou v ČR ještě nikdo nedělal, operací riskantní, která má nízké procento úspěšnosti. Operace, kterou popsali , a začali větou : „…nebude vám lhát…“.
Následovalo zoufalství z těžkého rozhodování, kdy možností v podstatě moc nebylo.
Ty jseš Cherrko ale obrovská bojovnice, vždycky jsi byla…kůň s největším srdcem, odvahou a odhodláním, jakýho znám.
Proto věřím, že všechno dopadne dobře a jinou možnost vůbec nepřipouštím.
Aby to za pár týdnů (měsíců) bylo – už zase skáču. I kdyby jen přes kaluže.
