opět vyštracháno z archivu (někdy z let, že už ani nevím).
aneb výběr toho nejlepšího z mých pokusů o poezii
MÁŠ V OČÍCH
máš v očích touhy nezkrocených koní,
když slunce v horách zapadá,
máš v očích zranitelnost růže,
když na chodníku uvadá
máš v očích nezávislost větru,
když vane rušnou ulicí,
máš v očích tajuplnost stínů,
když vynoří se s půlnocí
máš v očích nejistotu dětí,
než se schoulí, když se stmívá,
máš v očích odhodlání ohně,
když plamínek dohořívá
máš v očích víru tažných ptáků,
když v mlhách do neznáma mizí,
máš v očích majestnátnost mraků,
vzdálenou... a zvláštně cizí
máš v očích zrůdnou krásu hadů,
když kořist svoji vyhlíží,
máš v očích skrytou tichou zradu,
když duše duši ublíží...
TVÝ KROKY
chodbou zní kroky tvý
ozvěnou dechů mých
doteků nesmělých
co je, co není hřích
chodbou zní chůze tvá
skrz pohled letmý
tvá chůze váhavá
utichá do tmy...
chodbou zní kroky tvý
beze slov odcházíš
netečným pohledem
slzy mý utápíš
chodbou zní chůze tvá
to TY se nedíváš
vzhlížím já bláhová
když pohledem uhýbáš
chodbou zní chůze tvá
beze slov odcházíš
do prázdna utichá...
...vím, už se nevrátíš.
NOTORICKÁ
až se zase jednou probudíš,
vždyť spát jsi šel až k ránu,
pak teprve to pochopíš
po noci plný flámů...
už neschováš se za stín
v tmavých uličkách
kam skryl jsi pod lampami
stopy slz na řasách
v těch slzách utichnou
nikdy nevyřčený věty,
mlčky je zas típneš
v nedopalku cigarety
až se zase jednou probudíš
vždyť spát jsi šel až k ránu,
pak teprve to pochopíš
po noci plný flámů,
že tentokrát jsi zůstal sám....