Tento kůň vstoupil na krátkou dobu do mého života, a přesto na něho nikdy nezapomenu.
motto "...stál v řadě koní, a přesto se všechny uči upírali na něho, protože byl něčím výjimečný..."
Tmavý hnědák Centim se narodil 3.8. 1996 a jeho původ
(otec holštýnský hřebec Ramiro-47 s.v., sám s vlastní výkonností parkur T, dávající potomstvo s výkonností TT v parkuru i drezuře, (po legendárním Ramiro-Z), matka holštýnská klisna E-Ciembalie po legendárním Calypso I (Cor de La Bryere), sama s výkonností T,
ho předurčoval k vysokému sportu. Hodně se od něho očekávalo, protože už od mládí byl extrémně talentovaný, s neuvěřitelným skokovým potenciálem a ochotou pracovat, nad kterými zůstával rozum stát.
Bohužel, jak už to bývá u těchto nadprůměrně talentovaných koní, vysoké nároky, a tréninkovou zátěž, která na něho začala být kladena, neprostál psychicky, a forma odporu, kterou se naučil používat proti lidem, s ním v určité formě už půjde po celý život. Na Centimovi jsem poprvé poznala, jak snadno se dá "zmařit" obrovský talent, a jak dlouho dokáže zůstat v očích ten zvláštní výraz "já už ti nevěřím" .
Pro jeho obrovský skokový potenciál, nad kterým se tajil dech, byl výzvou pro mnoho lidí, kteří si na něm chtěli dokazovat, že ho zvládnou, hodně lidí se ho snažilo zlomit po zlém i po ještě horším, ale nikdy se to nikomu nepovedlo (bohuže ani z řad profesionálních jedzců), takže jeho závodní kariéra skončila větou : "to je ten co stojí v rohu parkuru na zadních" a jeho následující životní cesty byly smutné, protože "blbců, co mají potřebu zvedat si ego" bylo stále hodně, a kvalitně se mu popepsali na psychice a jen ho utvrzovali v tom, že práce na jízdárně = budou mě bít, závody = budou mě bít. Svým zůsobem byl tento kůň smutný odraz toho, jak dokážou lidi špatným zacházením zradit a znechutit koně od veškeré spolupráce.
Za dobu, kterou jsem měla možnost na něm jezdit, jsme se učili navzájem, já se mu snažila navrátit důveru v to, že ne všichni lidi na něho pujdou hrubě, a on mi to vracel. Ukázal se jako úžasný kůň pro vyjížďky přírodou. Na jeho hřbetě jsem absolvovala mnoho překrásných chvil, kdy jsme se toulali po lesích a loukách. V životě jsem nepoznala klidnější, hodnější a vděčnější zvíře.
Věřila jsem, že někde extistuje člověk, který by dokázal Centima mít rád i přes jeho poněkud specifickou povahu. (Někoho, kdo nemá sportovní ambice, kdo by neměl potřebu dokazovat nic sobě ani okolí netrápil už Centima ve sportu, pro někoho, kdo hledá koně do lesa, na pohodové a klidné vyjížďky, daleko od tribun s diváky a závodního chaosu. Daleko od každodenního jízdárenského stereotypu a drilu). Člověka, který by se z něho nesnažil "vyrejžovat peníze" (celý život šel z ruky do ruky), ale aby jeho další životní štace byla už jeho poslední, a aby se dala nazvat "domov".
Což se mi doufám povedlo, a přeju Centimovi, aby novým majitelům dělal jen radost, protože jsem si jistá, že šel do dobrých rukou. Centime, nikdy na tebe nezapomenu.