SORRY
Motto: " Kde vzít odvahu? Odvážní si ji vzít nenechají. " :)
Jmenuje se SORRY. Zpočátku bylo ježdění na téhle kobylce neustálý boj "kdo z koho", při čemž veliká hannoveračka převážně vyhrávala a jen občas to byla v potu a krvi remíza. Existovaly dva extrémy. Byly časy, kdy se mnou vzala "šmejra" do pole, bylo jí naprosto jedno KDO nebo CO jí stojí v cestě, a existovalo jen málo věcí, které ji při jejím běsnění (srovnatelné s řáděním vykolejeného vlaku)dokázaly zastavit. V těch dobách jsem poprvé poznala, co znamená na vlastní kůži prožitý slovní obrat: "vstávat vlasy hrůzou" nebo zažít "smrtelný pot". Kolemjdoucím lidem se tak při večerních procházkách naskýtal velice zvláštní pohled na velikou blíže nespecifikovanou hnědou kouli, jak neuvěřitelnou rychlostí běží podél lesa a cosi rozdrbaného nahoře s neuvěřitelnou škálou decibelů jekotu. Když se mnou vzala "šťáru" do lesa, tak šlo většinou o to, neztratit brejle, a pak už šlo přímo uměrně rychlosti vyvinutou koněm, KDO z KOHO, buď jezdec nebo větve :)
Jindy se zase "zabejčila" uprostřed jízdárny, a nic a nikdo ji nedonutilo k pohybu. V tomhle případě by i otrlý dlaždič asi koukal, jak pestrou zásobu slov je člověk-jezdec schopen v afektu vyjmenovat.
Kapiolou samo o sobě bylo skákání, přičemž musím sklonit velký obdiv mému trenérovi Vladimíru Treterovi, že to snáma vydržel, což bezesporu svědčí o jeho vynikající fyzické a psychické kondici. Tréninky s ním by se daly vyjádřit do dvou řádků básničky: "Když Lída se Sorry skáče, tak Vladimír pláče!"
Nejčastější slovo jím zoufale vykřikované při tréninkové hodině je: "Bůh" ve všech pádech, nejčastěji 5. pád - "oslovujeme, voláme".
Další časté věty: "Já z vás dostanu infarkt!", "Potřebuju psychiatra!" a bezprostředně po tréninku "Zestárl jsem o deset let!"
Není to tak dávno, někde na závodech jsem se při nájezdu do trojskoku, který začínal oxerem UTNULA jako PRASE. (Holt ne každej to vidí) :)) Samozřejmě, Sorrča není sebevrah, a narozdíl ode mě MÁ pud sebezáchovy, v duchu si musela myslet asi něco o kreténech, a zabrzdila mi to ukázkovým westernovým sliding-stopem. V okamžiku, kdy jsem opouštěla koňské sedlo, jsem si s hrůzou uvědomila, že místo mého potencionálního DOPADU je nebezpečně blízko židličkám, kde sedí technický delegát + stavitelé parkuru. S hrůzou mě napadlo: " ne..ne... před Kutějem neeee..." a o vteřinu později už jsem v držce cítila hořkou pachuť jetele a hanba mě lískala z obou stran :)
I přes to, Sorry, že jsi osobnost, že to s Tebou není a nikdy nebylo jednoduché, a přes všechny útrapy končící většinou na oddělení chirurgie, jsi byla nejlepší kůň, na jakém jsem kdy měla možnost jezdit. A za to Ti strašně děkuju. Jsi fenomenální skokanka, až se tají dech, na parkuru z Tebe jde respekt smísený s obdivem. Na parkurech se řídíš heslem :" přišel, viděl, zvítězil ..." Moje milá Sorrčo,děkuji Ti za to, že jsi mi ukázala cestu do vyšších soutěží a žes tam se mnou byla pokaždé, když kolbiště rozezněly fanfáry vítězství.
Splnila jsi mi sen, alespoň na pár sezon, kdy se z holky, stojící po většinu života "za páskou" a odhodlaně hledící do kolbiště, být jednou z nich, a stát tam a nesčetněkrát být v čele čestného kola vítězů. Koně jako jsi Ty člověk potká jen jednou za život.